Lacrosse > Mužský lakros > Reprezentace > Archiv > ME ve fieldlakrosu 2016 Gödölő > Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste

Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste

28.2.2016

Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste
Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste
Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste
Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste
Míra Polách: Když na sobě budeme makat, lakros poroste

V prvním z rozhovorů, kterými chceme představit hráče reprezentačního týmu pro fieldlakrosové mistrovství Evropy 2016, zpovídala Eliška Karásková radotínského obránce Míru Polácha.

Míra působí v klubu LCC od svých 17 let. Dříve aktivně hrával fotbal. Poté, co shlédl sestřih z NBLL 2006 a zúčastnil se několika zkušebních tréninků, se lakrosu začal věnovat naplno a nyní je jednou z důležitých opor radotínské obrany. První mezinárodní zkušenosti získal na MS 2011 v Praze, kde pomohl české reprezentaci ke čtvrtému místu. V loňském roce na MS v Syracusách kvůli zranění odehrál pouze dva zápasy. Letos, jak sám říká, udělá vše pro to, aby český tým přivezl medaili z ME v Budapešti a dosáhl na stupně vítězů i během AHM 2016.

Na jaké pozici hraješ?
Jsem obránce. To je tak trochu černá práce, která není moc vidět. Jsme viditelní jen pro diváky, kteří lakrosu rozumí. Ten kdo hru moc nezná a vidí jen góly, tak práci obránců neocení.

Jak ses k lakrosu dostal?
Hrál jsem od 10 do 17 let fotbal. Přestalo mě to ale bavit, protože je to tak trochu jemný sport. Do někoho strčíš, hned spadne, začne si stěžovat a předstírat zranění. K lakrosu mě přivedla máma. Její známý lakros v Radotíně hrával a ona mi několikrát vyprávěla o Memoriálu. Našel jsem si na internetu stránky LCC a uviděl sestřih finále české boxlakrosové ligy 2006, kdy Radotín po několika letech opět vyhrál titul. Opravdu mě to zaujalo, šel jsem na zkušební trénink a už jsem v Radotíně zůstal a dokonce jsem se tam i přestěhoval. Ten sport mě úplně pohltil. Snažím se tomu dávat maximum. Rodina a přítelkyně mě občas asi trochu proklínají, ale bez nasazení to nejde.

Všimla jsem si. Zapálení pro hru a rozvoj lakrosu je v Radotíně téměř hmatatelné.
To je pravda. Myslím si, že je to proto, že je to tady pořád amatérský sport, který nikdo nezná, ale i přesto máme vysokou úroveň srovnatelnou se světovou konkurencí a chceme, aby se o nás víc vědělo. Většina z nás na sobě hodně pracuje. Tréninky jsou v pondělí, ve čtvrtek a v neděli. Chodíme ale v pondělí, středu i pátek do posilovny. Takže „makáme“ skoro každý den. Musíme si to vybojovat a uhrát sami.
Je ale škoda, že nevíme, jak se prosadit v povědomí veřejnosti.

Čím si myslíš, že to je? Podle mého názoru by si lakros české diváky získal. Je to tvrdý sport plný nečekaných akcí.
To si taky myslím. Chybí nám ale týmy a nadšenci, kteří by se lakrosu chtěli dlouhodobě věnovat.

Myslíš třeba ve školách?
Ani ne. Spíš kdyby se vytvořilo pár týmů po republice, například kdyby vznikly dva týmy v Brně, další v Ostravě, Liberci a ostatních větších městech. Celkově by tu mohlo být třeba 15 klubů a to už by pro vznik celorepublikové ligy stačilo. Menší překážkou je ale obratná, bezchybná hra s lakroskou a celkové pochopení hry. To vše nějaký ten měsíc či rok trvá. Vznikající klub by musel mít velké štěstí na talenty, aby mohl začít hrát kvalitní lakros hned od začátku. Takže kdyby v současné době vzniklo těch 15 týmů, tak by nějaký rok trvalo, než by úroveň ligy byla „koukatelná“ a vytáhla se nahoru i co se týká médií a zájmu veřejnosti.

Jak obtížné to tedy je se s lakroskou sžít? Je to velmi náročné?
Nemyslím si. Záleží na tom, kolik času tomu člověk obětuje. Když jsem začínal, byl jsem na střední škole a času jsem měl opravdu hodně. Po vyučování jsem často jezdil do Radotína i mimo tréninky a házel si cvičně o stěnu nebo o mantinel a postupně to začalo jít. Myslím si ale, že začínat hrát už i v těch 17 letech je pro hráče obtížné. Ve srovnání s kluky, kteří lakros hrají od malička a mají lakrosku jako prodlouženou ruku, jsou rozdíly velké a dohnat je prakticky nejde. A proto jsem také v obraně. (smích). Tam na precizní technice tolik nezáleží. Musíš s lakroskou umět běžet, nahrát na dálku a tak, ale není nutné dělat různé triky, aby sis míček udržela, schovala a mátla tak soupeře. To v obraně nepotřebuješ.

Jak hodnotíš své působení na MS v Syracuse?
Já měl smolné mistrovství. Hned během prvního zápasu, během 5. minuty, jsem dostal střelu na mřížku, přímo před oko. Začal jsem na to oko mlhavě vidět, ale chtěl jsem hrát dál. Pár minut před koncem zápasu jsem na oko přestal vidět úplně, šel jsem tedy „dolů“ a hned do nemocnice, kde jsem strávil sedm hodin. Propustili mě s tím, že jsem neviděl kvůli drobnému krvácení, ale i tak pro mě zápasy skončily. Taková smůla.
Celkově to ale bylo naprosto mimořádné. Měli jsme totiž tu výhodu, že naši reprezentaci doprovázela Lívia Šavelková, která život indiánů nejen dlouhodobě studuje, ale nějaký čas v jejich komunitě v Kanadě i žila, a tím pádem jsme měli i my všude „otevřené dveře“. Všichni byli velmi přátelští a rádi sdíleli plno příběhů a informací, abychom lépe pochopili jejich kulturu a vztah ke hře. To jak jsou duchovně s lakrosem propojení, je neuvěřitelné. Je to jejich „náboženství“. Je to zkrátka jejich sport a to my tady nemůžeme nikdy pochopit, protože my tady nic takového neznáme. Myslíme si, že náš národní sport je hokej nebo fotbal, ale zdaleka se to nedá srovnat s tím, jak si oni váží lakrosu, jak ho uctívají.

Věřil jsi, že obhájíte čtvrté místo z minulého mistrovství v Praze?
No abych pravdu řekl, tak já jsem s tím téměř počítal. Věřil jsem docela i v medaili.

V čem byl tedy hlavní problém?
Trenér nám říkal, že bylo jasně vidět, že jsme všude o krok pomalejší. V přípravě na nadcházející ME se tedy zaměřujeme více na fyzičku. Všechny zaměřené na atletickou stránku hry.

Jak je trénink koncipovaný?
Různá schémata tréninků se střídají. Jeden trénink je zaměřený na sprinty čtyřicetimetrových úseků nebo běháme kolem oválu vždy po třech sériích, tak, že stovkové části okruhu se běží sprintem, zbytek výklusem. Dále střídáme různé atletické abecedy, žabáky, výpady a tak. Další trénink je zaměřený na výbušnost, takže sprinty a běh do kopce. Na konci týdne je pak zařazen kruhový silový trénink.

Takže ten neúspěch na MS byl jen a jen kvůli fyzičce?
Já osobně si to nemyslím, ale prý to stačilo (smích). Podle mého názoru, když budu srovnávat minulá mistrovství světa, tak v Praze v roce 2011 ještě hrál docela stabilní vyzrálý tým. Kluci, co hráli v roce 2007, hráli většinou i v roce 2011. V Syracusách hrálo zhruba 80 % hráčů nových. Takže to mohlo být i tím, že nám chyběla zkušenost.

Slyšela jsem, že se na ME dp Maďarksa pojede pro medaili, že to není nereálný cíl. Věříš tomu?
Budeme se snažit. Každý si to přeje. Přijde mi, že si často zápas prohráváme naší hloupostí, řekl bych laxností přístupu. Myslíme si, že to nějak přijde samo.

To mě přivádí k otázce, kde berete potřebnou motivaci? V porovnání s jinými sporty u nás, je jasné, že hráči a kluby mají neustálou motivaci se posouvat v tabulce, v soutěžích. Ale tato skutečnost tu chybí.
Já vidím motivaci v tom, že sport, který mám rád, je zkrátka někde dole, a já bych ho chtěl posunout výš. Ale neposuneš ho tím, že budeš popíjet, nebudeš poctivě trénovat, půjdeš si prostě jen zahrát zápas a budeš v týmu. Tímto stylem to nikam nepovede a pro lakros v Česku nic neuděláš. Takto to beru já. Když na sobě člověk maká a snaží se, tak s tím prostě musí přijít úspěchy a má vše reálnou šanci se pohnout kupředu. A to nemluvím o tom, že už jsem na přísunu endorfinů závislý. Nedokážu si představit, že bych nic nedělal.
Je ale také pravda, že když přijde třeba česká boxlakrosová liga, kde je jasné, že se dostaneme do finále a budeme hrát s Jižním Městem, a to je pak motivace úplně nulová.
To je právě ten problém, který jsem zmiňoval, máme malou základnu týmů. O nás už to nebude. Jde o to, aby začali hrát mladší a začal se lakros rozrůstat. O tom to celé je. Mým snem je, že budu trenérem dobrého týmu, který bude hrát dobrý lakros v dobré národní lize, která bude vysílatelná a „koukatelná“. Řekl bych, že založení kvalitní národní ligy je vize nás všech a snad je i reálná, ale potřebujeme lakros zpropagovat, aby malí kluci začali hrát.

Anketa

Final Four v NBLL
Celkem hlasů 74
Líbilo by se vám, kdyby se v NBLL hrál finálový víkendový turnaj nejlepších 4 týmů, tzv. Final Four?